Kapitola 13 Gina si zkouší boty do sněhu

Úterý v 11:34 | spisovatelka Yvona Bednarová |  Dobrodružství fenky Giny

Bylo to zrovna na den, kdy chodí Mikuláš, andělé a čerti, když v Praze toho roku napadl první sníh.

"Júúú, co je to bílé všude na zemi? A jak to studí do tlapiček!" knikla překvapeně malá Gina. Chlupaté tlapičky se jí do závěje sněhu zabořily při každém opatrném našlápnutí. Zkusila to bílé olíznout v naději, že by to mohlo být třeba k snědku.

"No, fúúúj, brrr! Je to moc studené. Ani mňamka to není. A k čemu je to tedy dobré?" štěkla Ginečka a podívala se tázavě na paničku.

Ta nějak pochopila otázku ve fenčině pohledu a řekla: "Ginečko, to je sníh. Není to k jídlu, ale může to být na hraní. Podívej, jak jsou děti nadšené, že napadl!"
A opravdu. Na nedalekém kopci už sjížděly děti na bobech i saních a vesele u toho pokřikovaly. Vzduchem se ozývalo hlasité: "Pozóóór, jedúúú!"

Když maličká fenka viděla v bílé peřině dovádět nejen děti, ale i ostatní psy, pochopila, že to může být velká legrace. Začala se sněhem brodit, pak rychle pobíhat, různě skákat a prostě dělat, jak se říká, psí kusy. Už jí ani nevadilo, že má na chloupkách tlapiček malé sněhové koule. V zápalu hry si jich přestala všímat. Jen potom doma ve vaně, když jí paní sprchovala tlapky vlažnou vodou a snažila se jí kuličky sněhu z chlupů odstranit, to příjemné moc nebylo. Dalo se to ale vydržet.

"Mamííí, už jste byly dnes s Ginou venku? A co dělala, když viděla první sníh? To je bezvadný, že napadl zrovna dnes na Mikuláše, viď?" vpadla domů nadšená Deniska. Maminka jí hned povyprávěla, jak se Ginečka venku se sněhem vydováděla.

Na gymnáziu toho dne skončili dřív, a tak byla brzy doma i Evička. S maminkou se dohodly, že do zimy potřebuje Ginulka nutně teplý obleček, který ji bude chránit, aby nenastydla. Vydaly se proto všechny čtyři holky autem do nejbližšího velkého nákupního centra.

Ani netušily, kolik legrace přitom společně zažijí. Vyzkoušet a koupit oblečky nebylo tak těžké. Když ovšem přinesla Denča Gině vyzkoušet kožené botičky, začalo to pravé rodeo.

"Cože, boty? Se asi zbláznily, ne? Jsem snad člověk? Já jsem pes, jestli to náhodou nevíte! A teď vám to taky předvedu! To budete zírat!"

Jen co obě dcerky botky zavázaly kolem psích nožek, začala Gina předvádět neskutečně komický tanec. Chvílemi se zdálo, že na zemi nemá ani jednu tlapu. Zuřivě vyskakovala do vzduchu jak vzduchoplavec. Poté se zoufale snažila poslední botu servat špičáky. Povedlo se! Během dvou minut bylo veškeré úsilí ochránit psí tlapky vniveč.

Vítězoslavně se rozhlédla po svých trýznitelkách. Pak významně štěkla: "Tak co na to říkáte? Je tu ještě někdo, kdo se odváží navléct psovi ty směšný bačkory?"

Tím dala najevo, že další pokus obout ji znovu botky je marný. Lidé v obchodě se hlasitě smáli. Dokonce si ji někteří začali fotit na mobil. Gina se cítila při vší té pozornosti jako velká hvězda. Čtyři odhozené boty se podařilo nalézt v okruhu asi tří metrů.

Kdyby tenkrát ale Ginečka tušila, kolik času stráví se svou povedenou rodinkou v mrazivém sněhu na horách, možná by si botičky ještě ráda nechala koupit.
 

Kapitola 12 Jak Gina s Deniskou doma cestovala

Neděle v 21:58 | spisovatelka Yvona Bednarová |  Dobrodružství fenky Giny



I když bylo Denče skoro jedenáct, byla ještě stále malou holčičkou, která si ráda hraje. Se svým pejskem si každý den krásně hrála, chodila ji venčit a občas ji cvičila. Opravdu moc hezky se o ni starala a Gina ji za to velmi milovala. Nejradši ze všeho si k Denisce vlezla do postele a po očku sledovala, jak si holčička ve své fantazii vymýšlí různé hry. Cítila její nezaměnitelnou vůni, kterou milovala a bylo jí krásně na její psí dušičce. Byla prostě šťastná.

Nutno říct, že ty dvě se spolu téměř nikdy nenudily, jelikož Deniska měla v zásobě spoustu báječných nápadů. Ne všechny se však setkaly s rodičovským pochopením.

A pak jednoho dne Deniska onemocněla. Dostala pořádnou rýmu a zánět průdušek. Po pěti dnech nemoci se doma začala hrozně otravovat. Počasí venku se úplně zkazilo. Pršelo a značně se ochladilo. Bylo takové to nevlídné sychravé počasí, do kterého by ani psa člověk nevyhnal. Byl totiž měsíc listopad.

Maminka musela odjet na rehabilitaci kvůli svému dlouhodobě nemocnému kolenu. Deniska s Ginou zůstaly samy doma. Bylo to dopoledne a Evička byla ve škole.

Po návratu se maminka nestačila divit. Lépe řečeno údivem otevřela ústa a v prvním momentu nevydala ani hlásku. Jen tak lapla po dechu. Měla totiž pocit, že ji snad klepne.

Obývací pokoj nevypadal jako obývací pokoj. Připomínal spíš nějaké skladiště. Prostě na první pohled tam byl neuvěřitelný bordel, či spíš obrovský čurbes.

Deniska ale byla naprosto nadšená. Vůbec si mámina divného chování nevšimla.

"Koukej, mamíí, jedeme s Ginou k moři do Itálie," informovala ohromenou matku sedíc přitom na trenažéru kola, které do pokoje přitáhla od vedle.

Nemocná Deniska na sobě měla pouze dvoudílné modré plavky a na nohou boty na pláž. Na zemi kolem byla pohozena spousta posmrkaných kapesníků, kterých se v zápalu hry obloukem zbavovala.

Na zádech jí seděl ohromný sestřin batoh. Bylo vidět, že je nacpaný spoustou věcí. Zkušeným okem maminka zaregistrovala vyčuhující mikinu a triko. Ke kolu byl horolezeckým lanem přivázán další batoh, z něhož vykukovali na svět plyšáci. Z druhé strany kola visela otevřená plážová taška. Maminka nakoukla. Letmým pohledem zjistila, že se do ní přemístil obsah dvou šuplíků, ve kterých měla dcerka ponožky a spodní prádlo.

Vzápětí zamířila pohled na sedačku a křesla. Kdyby si chtěla na ně sednout, nebylo kam. Oboje přičinlivá dcerka v zápalu hry změnila na velký bunkr. Polštáře z bílé sedačky se ocitly na křeslech. Přes ně byly přehozeny dvě barevné deky. Polštáře z bílých křesel byly pro změnu na zemi před křesly. Zřejmě aby to měla dcera na zemi měkčí.

Maminka stále nevěřícně zírala. Nahlédla do bunkru blíž ke knihovně. Zahlédla tam talíř, vidličku, nůž a lžíci. Na zemi vedle stolku byl hrnek s kakaem a rozsypané slané brambůrky. Ty opustily talíř vedle ležící. U toho trůnila Ginina miska se zbytkem žrádla. Na novém modrém koberci se kolem misky nacházela rozházená rýže a kuřecí maso.

Přesně v té chvíli maminka nevydržela a zasípala: "Denčo, mě asi klepne! Kdo to bude všechno uklízet?"
Dcerka přestala usilovně šlapat na kole. Vysmrkala se.

Maminka pokračovala: "Uvědomuješ si, že jsi nemocná? Ještě včera jsi měla teplotu přes 37 stupňů a dnes si tu vesele šlapeš v plavkách na kole jako by se nechumelilo? Zbláznila jsem se já, anebo ty?"

"Mamíí, když to je taková zábava, viď, Gino?"

Gina štěkla na pozdrav. Když vešla maminka do pokoje, zrovna se probudila.

"Určitě jí to musí strašně bavit, když je teď zavřená v přepravce do auta. To je bezva, viď, Ginečko? Pojď ven, pojď," zhodnotila situaci maminka a pustila stěně na svobodu.

Ale Denča se začala obhajovat: "Neboj, není tam dlouho. Nejdřív se mnou jezdila na klíně. Pak už chtěla spinkat. A tak jsem jí zavřela do přepravky. Za chvíli budeme nastupovat do letadla. Tam musí bejt přece zavřená v kleci v zavazadlovým prostoru. Vždyť víš…"

Maminka jen němě kývla. Ta naše Denča má ale fantazii, problesklo jí hlavou. Vtom si uvědomila, že je jí strašné horko. Vždyť si přes ten počáteční šok ani nestačila ze sebe svlíknout bundu a šálu!

Náhle se dostavil hrozný vztek. Copak nemůže na chvíli vypadnout z bytu, aby tu hned nenašla hrozný binec?

"Okamžitě se jdi převléknout zase do pyžama. A hned to tady začni uklízet, nebo se vážně neznám. To je neuvěřitelný, jen co vypadnu ven, ty z bytu uděláš doslova kůlničku na dříví." Deniska se rozkašlala. Zánět průdušek se přihlásil.
Maminka rozčíleně podotkla: "No vidíš, ještě se ti to zhorší?"

Přesně v tu chvíli přišla ze školy Evička, která zaslechla poslední máminu větu. Při vstupu do obýváku se zarazila. Doslova lapla po vzduchu a pak se rozkřikla: "Ségra, si z nás děláš snad srandu, ne? Okamžitě slez a začni ten čurbes uklízet!" Evička byla na mladší sestru často přísnější než maminka. Sdílela s ní totiž společný pokoj. Občasné sestřino bordelaření ji přivádělo k bodu varu.

"Když já jsem unavená…" ozvala se Deniska, které došlo, že je vlastně nemocná.

"To se dalo čekat. Jak má pracovat, tak je vždycky unavená," zhodnotila situaci starší sestra.

Jenže po zjištění, že Denisce opět vyskočila teplota, za ni ten strašný nepořádek nakonec maminka a Evička uklidily. Trvalo jim to ale neskutečně dlouho. Než vyskládaly a uklidily všechno Denisky oblečení zabalené na dalekou cestu, bylo dávno po večeři. Bylo až po osmé hodině večer, když obývací pokoj vypadal zase k světu a jako u normálních lidí.

A Gina? Gině byl nepořádek v bytě úplně lhostejný. Hlavně že nebyla doma sama. Od toho dne, kdy se přestěhovala do nové rodiny, se z ní stal navýsost šťastný pejsek. Deniska, Evička, maminka i tatínek si s ní hráli a občas i pěkně dováděli.

Už dávno nespala u maminky v posteli. Poté, co si doma pěkně zvykla, jí maminka přestěhovala pelíšek zase do chodby a Gina si v něm v noci hezky pochrupovala. Dokonce nechávala své milované lidi spát tak dlouho, jak potřebovali. Nikdy, ale opravdu nikdy je ráno nebudila. Dalo by se dokonce říct, že byla skvěle vychovaná. A hlavně velmi nenáročná.

"Na cestě - Moje cesta životem, můj OSUD

Sobota v 2:19 | spisovatelka Yvona Bednarová


Každý z nás má v životě svou cestu. Velkou životní cestu, ve které prochází různými životními etapami. A jde tou cestou pouze jednou, jedinkrát. A nikdy více...

Někdy uprostřed mé životní pouti jsem si kladla otázku, proč mě OSUD trestá, když mi do života postavil spoustu těžkých, přetěžkých životních překážek. Nebudu zde o nich mluvit. Nechci si stěžovat.

Až po mnoha letech jsem začala chápat, že měl se mnou můj OSUD tak trochu jiný, velmi soukromý plán. Již od útlého dětství jsem si přála stát se buď paní spisovatelkou, anebo lékařkou. Druhá možnost se mi v mládí zdála mnohem zajímavější a hlavně jednodušší. Přece jenom spisovatel by měl mít nějaké ty životní zkušenosti, že? Nějaký ten rozhled a určitý životní nadhled. O tom si dvacetiletý človíček může nechat pouze zdát. Takže směr mého studia byl pro mě jasný.

Jenže...
Jenže jsem neměla ten patřičný a správný kádrový profil. Naši nebyli ve straně, byli tzv. intelektuálové a ještě ke všemu se nám tam pletl šlechtický původ. :-) A byla doba reálného socializmu... Gymnázium ani VŠ z těchto důvodů nebylo v mém případě shora povoleno. Byla jsem ráda, že jsem se dostala alespoň ke studiu farmacie na SŠ. Z protekce až ze Slovenska...Taková byla doba.

A nyní nastupuje v půli mého života právě ten můj OSUD. Kdybych totiž byla mohla vystudovat medicínu, zcela jistě bych byla tak zaměstnána, že bych se zřejmě nikdy nestala SPISOVATELKOU. Věnovala bych se úplně jinému, velmi náročnému oboru, jakým medicína bezesporu je :-)

A tak jsem vlastně až po letech pochopila, kam ta moje životní cesta, moje pouť životem celá ta léta směřovala. K mému velkému dětskému snu stát se paní spisovatelkou a psát knihy pro děti. Knihy, které zase nějakou další malou cácorku zaujmou natolik, že i ona se bude chtít stát v dospělosti spisovatelkou. I ona bude chtít psát pro děti krásné příběhy. Bude vymýšlet nové světy plné fantazie, jako dnes já. A bude jezdit za dětmi do škol a číst jim ze svých příběhů. A hltat jejich nadšené pohledy. A odpovídat na dětské dotazy...

A víte co? Já jsem zase po letech šťastná, protože jsem pochopila, že můj život měl nějaký vyšší cíl, proč tu na světě jsem. Přece abych mohla přinášet dětem radost, zábavu, dobrodružství a nové příběhy. A že tu po mně něco zůstane na památku, kromě mých dvou dětí.

A tak se můj kruh nádherně uzavírá a vše do sebe zapadá jako skládačka, ke které jsem dlouho neznala ten poslední důležitý dílek.

A když se ohlednu zpět na mou cestu životem, prožila jsem velmi bohatý a pestrý život. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí. Viděla pár cizích zemí.


Další knížka pro děti od 4 do 8 let

 


Kapitola 11 Jak se Gina dostala na řetízkový kolotoč

Pátek v 23:52 | spisovatelka Yvona Bednarová |  Dobrodružství fenky Giny

Krásné léto skončilo a přehouplo se během měsíce září v podzim. Denisce i Evince nastala opět škola. Evičce bylo osmnáct, chodila na gymnázium a měla hromadu učení. Denisce bylo deset a půl. Každý den jezdila sama autobusem vedle na sídliště do páté třídy jazykové školy. Oběma začala spousta školních povinností a neměly již tolik času na malého pejska.

A tak se jednoho slunečného dne Deniska rozhodla, že svoji nepřítomnost Ginečce vynahradí. A jak bylo jejím zvykem, vyřešila to čistě po svém.


Nic netušící mamince oznámila: "Mamčo, já půjdu s Ginou na chvíli ven. Je tam krásně, tak budeme venku trochu dýl."

"A mobil máš? Tak se mi pak ozvi, kdy asi přijdeš. Určitě ale buď nejpozději do pěti doma. Je podzim a dřív se stmívá. A nezapomeň, že máte zítra to opakování z češtiny. Něco by sis měla po těch prázdninách zopakovat," řekla maminka a byla v klidu.

Určitě by si dělala velké obavy, kdyby jen tušila, co má dcerka v plánu. Deniska totiž mívala velmi zajímavé a občas i pěkně nebezpečné nápady. O tomto dítěti se rozhodně nedalo říct, že kam ho posadíš, tam ho i najdeš. Spíš přesně naopak.

Asi po dvou hodinách pípla mamince v mobilu smska. A v ní stálo: "Přijedu za půl hodiny. Neboj se o nás. Denča".

Neboj se o nás? A měla bych? Teprve v té chvíli si maminka uvědomila, že se možná něco děje. Jen nevěděla, co by to mohlo být. Už aby byly doma! přála si v duchu.

Deniska se domů vrátila přesně. Na tváři jí však hrál potutelný úsměv. Maminka si na jednu stranu oddechla, zároveň však zbystřila.

Gina se doma vrhla k misce s vodou. Vzápětí se svalila u maminčiny nohy a usnula, jak se říká, jako špalek.

Bože, z čeho může být tak vyčerpaná? Napadlo maminku v duchu. Pak se otočila na dcerku s otázkou: "Deny, kde jste byly, že je Gina tak polomrtvá?"

"Nóóó, víííš, teď už ti to můžu přiznat. Byli jsme s holkama na pouti."

"Cóóžéé? A kde byla Gina?" vyjevila se maminka.

"Byla tam se mnou. Na Hájích je střelnice, jezdí tam autíčka, jsou tam i labutě…"

"Ty jsi vzala Ginečku do autíčka? A to tě tam s ní pustili?" zeptala se maminka překvapeně.

Deniska bezelstně přiznala: "Vzala. A nejen tam. Byla i na labutích. Nahoře se jí ale moc nelíbilo. Dost se bála."
A po malé chvilce váhavě dodala: "…a byl tam i řetízkáč."

Maminka nevěřícně vyhrkla: "Co…cožééé? Ty jsi vzala Ginu na kolotoč? Na řetízkovej kolotoč? Mě snad klepne!"

"Neboj, vůbec jí nebylo špatně," hlásila suverénně Denča.

To už na ní maminka vyjela: "Jsi ty vůbec normální? Jak můžeš vzít štěně na řetízkový kolotoč? Co kdyby ti spadla dolů? A kde jsi vůbec vzala peníze?"

O maminku se pokoušely mrákoty. Její živá fantazie jí vykreslila všechny katastrofy, které se na pouti mohly odehrát. Vždyť její dcerka nebo Ginečka mohly z té výšky spadnout dolů a zabít se! A jak je vůbec možné, že tam nějaký člověk dceru pustil i se psem?

Denča ale vysvětlovala: "Mamííí, neboj, měla jsem Giny vodítko dobře omotaný kolem ruky. Jen tak mi spadnout nemohla. I když je pravda, že v první chvíli mi chtěla seskočit z klína. Já jsem ji ale pevně držela!"

"No tos mě vážně uklidnila! To se vám fakt nemohlo nic stát. Já jen že si mohla letět dolů za Ginou třeba po hlavě…" řekla maminka ironicky. Cítila, že se jí začíná dělat špatně od žaludku. To ty nervy…

"Ještě jsi mi neřekla, kde jsi na to všechno vzala peníze."

Denča přiznala: "Babička mi dala stovku, když jsi měla narozeniny. A taťka mi taky dal nějaký peníze."

"Hele, Deny, já jsem ráda, že jsi mi to řekla. Ale teď mi slib, že už nikdy, ale opravdu nikdy Ginu na žádný kolotoč nevezmeš. A taky nechápu, proč jsi se mě nezeptala dopředu, jestli na pouť s holkama vůbec smíš. Můžeš mi to vysvětlit?"

A Deniska přiznala popravdě: "Ty bys mě tam přece s Ginou nepustila, tak jsem ti to říct nemohla. Já jsem myslela, že se to Gině bude líbit."
Ta logika jedenáctiletého dítěte maminku úplně odzbrojila.

Pak ale řekla: "No to máš pravdu, že bych tě tam nepustila. A zvlášť se psem určitě ne. Něco jiného je, že jezdíš dvě stanice autobusem do školy. A něco úplně jiného je, že si sama jedeš několik stanic až na Háje, kde si tě mohl vyhlédnout někdo cizí a třeba ti mohl chtít ublížit. A já si myslela, že jsi celou dobu tady u nás na sídlišti s dětma. O tom si ještě promluvíme společně i s tátou, s tím počítej! Sama po městě se nám poflakovat nebudeš."

Gina naštěstí svoji účast na kolotoči přestála bez újmy na zdraví. Jen co se probudila, hladově se vrhla na misku se žrádlem a celou ji vylízala.

Kapitola 10 Deniska přijíždí

6. prosince 2018 v 13:18 | spisovatelka Yvona Bednarová |  Dobrodružství fenky Giny



Ten krásný srpnový den měla maminka narozeniny. Od rána připravovala k jídlu různé dobrůtky. A malá Gina tak chodila z obývacího pokoje kuchyní do předsíně a pak do dětského pokoje a zase zpět. Cestou nasávala ty neuvěřitelně libé vůně. Doufala, že i ona dostane, jak se říká, něco dobrého na zub.

Ve vzduchu pociťovala zvláštní nervózní atmosféru. Jen stále nechápala proč. Chystá se dnes snad něco zvláštního, něco výjimečného, o čem ona neví?

A před polednem se konečně dočkala. Otevřely se totiž dveře do bytu a do předsíně vběhla rychlostí blesku roztomilá holčička s hodně tmavými blond vlásky. Ty se jí lehce vlnily kolem půvabného obličeje. Modrošedé oči nadšeně zářily. Hezky vykrojené červené rtíky byly lehce pootevřeny samým očekáváním.

To tatínek nevydržel a cestou do Prahy desetileté dcerce prozradil velké tajemství. Když se Deniska v autě dozvěděla, že maminka koupila štěňátko, zakřičela nadšeně HURÁ a nemohla se dočkat konce cesty.

Nyní tedy nedočkavě vběhla ještě v letních sandálkách do bytu. Nic nedbala na tátovo upozornění, že si má boty sundat. Doslova jako velká voda vlítla do obýváku a objala překvapené štěňátko. Pak si spolu holčička a štěně začaly hrát a nebylo možno poznat, kdo z těch dvou je rozdováděnější ani kdo je šťastnější. Obě dvě byly na vrcholu blaženosti.

Tolik vřelé pozornosti se Ginečce od Vanessky ani Vašíka ve velkém domě nedostalo. Možná to bylo přísnou výchovou ve druhé rodině. Možná také tím, že vřelost se tam moc nepodporovala. To Gina samozřejmě nevěděla. A nutno dodat, že jí to momentálně bylo úplně fuk. Nadšeně skákala a dováděla s novou holčičkou. A byla z toho obrovská láska na celý její psí život.

Tatínek si pejska na chvilku též ukradnul. Lehl si k němu na modrý koberec a nechal se očichávat i olizovat. Gina překvapeně zkoumala nového člena rodiny, který měl na bradě a pod nosem tmavé vousy. Legračně ji to šimralo na čeníšku. S tím se za svého kratinkého života u lidí ještě nesetkala.

Říkala si: "Má chlupy kolem čenichu, ale pes to zaručeně není. Je to prostě chlupatý člověk. Zajímavé, moc zajímavé. Toho budu mít určitě ráda. Hlavně že je na mě hodný."

Po výborném obědě nasedl tatínek opět do auta, aby se po hodině cesty zase vrátil a přivezl natěšeným holkám babičku Boženku. Ta bydlela až na druhém konci Prahy. A tak Gina objevila, že do rodiny patří ještě i velmi hodná a laskává, moudrá stará paní, která si od ní nechává olizovat své velmi nemocné a hodně oteklé nohy.

Odpoledne konečně všichni oslavili maminčiny narozeniny. Tatínek přivezl z cukrárny výborný dort. Holky honem zabalily pro maminku dárečky do krásných květovaných papírů a ovázaly je růžovou stužkou. Pak je ovšem napadlo, že by i pejskovi mohly přivázat stuhu kolem krku. Čí to byl vlastně nápad, se dnes už neví.

Každopádně když tatínek přinesl do obývacího pokoje na stolek dort se zapálenými svíčkami, nakráčela Ginečka do pokoje s růžovou stuhou ovázanou kolem bílého krčku. Dlouhá růžová mašle za ní legračně vlála a Ginu to znervóznilo. Chtěla si to dlouhé, co se jí připletlo mezi zadní tlapky, za každou cenu sundat. A tak předvedla všem přítomným legrační tanec s několika výskoky a kotrmelci. To se ale všichni nasmáli! A bylo jim spolu moc dobře. A Ginečka byla šťastná, že přispěla k jejich zábavě.

Maminka sfoukla svíčky na dortu a pak šla a osvobodila svůj živý narozeninový dárek z růžového zajetí.

Jelikož tatínek její narozeninovou oslavu nahrával na video, měli ten Giny akrobatický kousek navždy zvěčněný. Když si pak film pustili v televizi, vždycky se u toho hodně nasmáli.

Další články


Kam dál